OD NEŠŤASTNÉHO ZAČÁTKU AŽ KE ZDÁRNÉMU KONCI
Chvílemi člověku připadá až neuvěřitelné, jakou rychlostí čas plyne a celý rok jako by snad byl pouhým okamžikem. Alespoň já jsem tento pocit začátkem letošního srpna měl, jelikož se opět blížil den odjezdu na naší každoroční kaprařskou výpravu, kterou společně s mým tátou podnikáme. Kdyby existoval ukazatel natěšenosti na tuto akci, jeho hodnoty by jistě byly na úplném maximu – to hlavně z důvodu skvělé atmosféry, která vždy na našich společných výpravách panuje a také kvůli lokalitě, kterou pravidelně navštěvujeme a v našich kaprařských srdcích pro nás díky své kouzelnosti představuje jakýsi Ráj.
Den před samotným odjezdem šlo vše podle plánu, úložný prostor mého auta již disponuje všemi potřebnými věcmi pro nadcházející 6-denní dobrodružství a nezbývalo již nic jiného než následující ráno v klidu vyrazit. Jak však jistě všichni víme, někdy osud bývá opravdu nepřívětivý a postaví nás do situace, kterou by člověk nechtěl zažít ani v nejhorším snu. A bohužel přesně taková situace přichází – pár hodin před odjezdem přichází zpráva od mého táty, která zní nějak takto: „Mám vysoký horečky a je mi zle“. V ten moment jsem jen zůstal stát jako opařený a mísily se ve mně pocity smutku, nejistoty a velké naštvanosti. Nastává otázka – co teď? Jet sám? Počkat až se táta uzdraví? Má hlava byla plná otázek a odpovědi na ně jsem jen těžko hledal. Po chvíli neustálého přemýšlení mám jasno – vyrazím sám… To, že se jednalo o správné a šťastné rozhodnutí, které mi přineslo jednu z nejlepších výprav v životě, jsem v tuto chvíli však ještě netušil…
Během cesty k jezeru jsem si v autě neustále musel pokládat otázku – „Proč se to muselo pos.. zrovna teď, jediný týden v roce, sakra proč?“. Má nálada byla na bodu mrazu, ale proti ní se stavěla obrovská touha sedět znovu na břehu jezera a měřit síly s místními mohykány. Zanedlouho dorážím do cíle a následuje několikahodinová dřina v podobě nakládání a vykládaní věcí z lodi, vybalování všeho potřebného k lovu, postavení tábora, mapování dna a hledání těch správných míst… Co vám budu povídat – to, co jsem zvyklý vždy dělat ve dvou, najednou dělám sám a je to znát. V pozdních odpoledních hodinách jsem konečně pro každý z prutů našel dobré místo a mohl je tak vyvézt. Vyšťavený usedám do křesílka, házím do sebe rychlé jídlo a poté se již přesouvám na lehátko, kde ještě za světla usínám. Spánek však netrvá dlouho a první záběr je tu…
Po lehkých peripetiích ve vázkách, kterých je na místech, kde lovím více než dost, zdolávám prvního šupináče okolo 11kg. Jak je mým zvykem, první rybu vždy fotím bez ohledu na její rozměry a následně již tohoto kapra s velkým díkem pouštím zpět. Záběr v takto krátkém časovém intervalu od zavezení tu nebývá zrovna zvykem, a proto si říkám, že to nejspíše bylo jen dílo náhody… Ve velký omyl mě však uvádějí další 3 záběry v krátkém sledu po sobě, jednalo se o kapry stejné váhové kategorie a podobné sorty, všechny tedy zbavuji háčku již v podběráku a tím tento den po rybářské stránce ukončuji, jelikož na sobě sám cítím, že mi síly docházejí a další akce by již nemusela v rámci zdraví dopadnout dobře jak pro mě, tak i pro rybu. Člověk si zkrátka musí umět říci, kdy má dost… Ubírám se do útrob svého spacáku a v tu chvíli mi snad ani nedochází, že jsem během 5ti hodin lovu docílil čtyř záběrů – na to tu někdy člověk čeká i pár dní. Po klidném a nerušeném spánku se brzy ráno probouzím a kochám se pohledem na jezero, nad jehož hladinou se ještě bezstarostně vznáší ranní mlha – ty rána na rybách mám prostě nejraději! Když se při ranním zavážení vracím s posledním prutem z vody ke stojanu, říkám si, že teď už si na ten záběr asi počkám delší dobu. Co myslíte, bylo tomu tak? Ani omylem a já mám během následujících dvou hodin všechny pruty zpět na břehu a na kontě další 3 kapry s váhou 10 – 15kg. Pomalu ale jistě to přestávám celé chápat…
Záběry pokračují v pravidelných intervalech víceméně během celého tohoto dne, někdy s většími pauzami, někdy menšími ale stále se něco děje a já neustále jen zavážím a dokrmuji lovná místa – na to abych pořádně nakrmil i sebe skoro nebyl čas. Když už se k večeru situace uklidnila, usedám s večeří do křesílka s vidinou toho, že se po celém dnu v klidu najím, ale nebylo tomu tak. Dvě pípnutí mě z pozice v sedě rychle zvedají, talíř s večeří letí na zem a já po půlhodinovém přetahování, kdy mi kapr nedává ani centimetr zadarmo a několikrát se snaží zajet do všudypřítomných vázek, podebírám první rybu této výpravy, jejíž váha má na první pozici dvouciferného čísla 2ku. Jedná se o veterána tohoto jezera a je to na něm znát – zkrátka dinosaur z vodní říše kaprů. S největší opatrností pořizuji ještě za světla pár snímku do alba a pak už rychle pouštím tento šupinatý skvost zpátky do jeho domova. Byl to krásný zážitek a čest setkat se s takovouto rybou! Následně ještě dostávám záběry od menších kaprů na oba zbývající pruty ve vodě a to by pro tento den již bylo vše, jelikož montáže už nechávám pouze odpočívat na břehu a ubírám se ke spánku.
Následující den se opět krásně vyspalý a plný sil budím do dalšího překrásného rána a ještě než se pouštím do zavážení prutů, věnuji pár minut pozorování vodní hladiny a okolní přírody – pokud bych si měl na rybách vybrat jednu část dne, kterou mám nejraději, bylo by to bezesporu ráno. Je krásné pozorovat a poslouchat probouzející se přírodu, sledovat mlžný opar, který se pomalu vytrácí z vodní hladiny a vidět jak první sluneční paprsky nového dne nasvěcují krajinu – jednoduše balzám na duši. Poté se již pouštím do zavážení prutů - kapři jsou stále při chuti a vesele hodují na mých krmných místech. Během prvních dvou záběrů tohoto dne se jednalo o klasickou sortu šupináčů, které ihned vypínám u břehu a pruty zavážím zpět. Záběr s pořadovým číslem 3 se však stává momentem, který mění toto ráno v neobyčejné. Jedno nenápadné pípnutí, přihnutá špička a po záseku následuje jen tupý tah. Kapra se mi úspěšně daří otočit od vázek a následuje bezmála 40minutový souboj, kdy se ryba po celou dobu drží u dna a síly jí neubývají. Nakonec však přece jen souboj končí „vítězstvím“ pro mě a já jen zírám do podběráku na ohromné šupinaté kapří tělo. Následuje hlasitý radostný výkřik na celé jezero… Kolena se mi klepala a ještě pár chvil mi trvalo, než jsem se z toho všeho vzpamatoval. Když kapra zvedám v síti podběráku z vody a přenáším na podložku, v hlavě mi už tak nějak dochází, co se asi stalo… Musí to být nový osobák! V tom, že byl můj úsudek pravdivý, mě utvrzuje displej mé váhy, který po odečtení vážícího saku ukazuje číslice – 22,30 KG. Jsem v tuto chvíli v naprosté euforii a jediné, co mě mrzí je to, že tu není i táta, abych mohl radost sdílet společně s ním. Rychle nastavuji samospoušť a s krásným „pupkatým“ šupináčem dělám několik fotek na památku. S (nejen) takto velkými rybami není žádná sranda se fotit, zvlášť když je člověk u vody sám a vyžaduje to určitou trpělivost a obezřetnost. Vždy je pro mě však prioritou zdraví ryby a přes to nejede vlak – rybu se snažím na břehu mít co nejkratší možnou dobu a co nejrychleji jí vrátit zpět do vody. Proto i s tímto šupináčem trvá pózování před objektivem necelých 5 minut a poté ho již vracím zpět tam, kam patří. Bylo úžasné sledovat, jak si ohromný šupináč spokojeně odplouvá a celé naše setkání tak končí vítězstvím pro obě strany. Opravdu nádherná chvíle, o které mohu s jistotou říci, že se navždy zapsala do mé paměti. Ihned volám tátovi a alespoň přes telefon mu tento zážitek sděluji – samozřejmě od něj přijímám velké gratulace a zároveň i informaci, že už se mu dělá lépe a na poslední 2 noci by chtěl dorazit – to mou radost v tento okamžik ještě navýšilo…
Tento den jsem chytil ještě několik menších kaprů a každý souboj jsem si náramně užíval – ryby jsou na tomto jezeře neskutečně bojovné a jejich zdolávání je parádní zážitek. Chvílemi byla četnost záběrů tak velká, že se na mě další rybáři koukali dalekohledem jako na exota, který neustále jen zdolává a jeden z nich se mě dokonce přijel na člunu zeptat – Na co to prý sakra chytám, že mám tolik záběrů. Nebudu vám lhát, i tyto momenty jsem si užíval, jelikož jsem v minulosti na tomto revíru sám zažil situace, kdy jsem byl v podobné roli jako již zmínění rybáři s dalekohledem a bylo zkrátka příjemné být alespoň na chvíli na té druhé straně barikády.
Další noc uplynula a nebýt návštěvy divokého čuníka, kterému jsem hned na začátku výpravy dal jméno „Ferda“ a pravidelně okolí mého loviště každou noc navštěvoval, spal bych nerušeně až do samého rána, které bylo samozřejmě opět úchvatné, ale to jsem již popisoval o pár řádků výše… Ráno jsem v krátkém čase po zavezení prutů opět dostal dva rychlé záběry od ryb menších velikostí, ale poté však jako by někdo mávnul kouzelným proutkem a záběry pro tento den ustály. Abych řekl pravdu, vůbec mi to po těch hektických pár dnech, kdy jsem se prakticky nezastavil, nevadilo. Konečně jsem měl i čas na to odpočívat v křesílku a prostě jen nasávat tu správnou atmosféru, také jsem si uvařil dobré jídlo – Takový medium rumpsteak s opečenou slaninkou u vody rozhodně neurazí J.
Večer volám s tátou a on potvrzuje, že následující ráno dorazí a alespoň dvě poslední noci tak strávíme u vody spolu. Ještě než hovor ukončuji a ulehám ke spánku, tátovi sděluji, že bych si přál ulovit nějakého velkého lysce, kterých na jezeře není mnoho. Byl to vlastně první den, kdy nechávám pruty ve vodě přes noc a tak nějak tuším, že by to v noci mohlo klapnout. Co myslíte? Klaplo nebo ne? Jelikož mi štěstí bylo během celé této výpravy více než nakloněno, tak už vás nebudu napínat. Samozřejmě, že se přání, které jsem sdělil večer tátovi do telefonu, vyplnilo. Kolem druhé hodiny ranní dostávám záběr z tvrdé plošinky poblíž velkého pařezu – toto místo jsem našel z toho důvodu, že mi po celou dobu výpravy jeden prut naprosto mlčel a proto jsem usoudil, že nastal čas ho položit jinam. Bylo to skvělé rozhodnutí a já mam po dalším skvělém souboji na podložce nádherného lysce s váhou přes 18 kilogramů. Pár nočních blesknutí na památku a poté už si tento velký lysec majestátně odplouvá zpět. Chvíli na to mi přichází další záběr. Tentokrát se jedná o pěkného 16kilového šupináče, kterého si také dokumentuji. Krásné dvě noční ryby, další krásné zážitky a chvíle, na které bude v budoucnu hezké vzpomínat. Noční kaprařina má také své kouzlo a mám jí rád, ale upřímně, za denního světla z toho všeho má člověk jednoduše větší požitek…
Ráno spím o trochu déle než obvykle (asi z důvodu noční akce) ale to vůbec nevadí, protože pruty nechávám tentokrát na břehu a jedu lodí pro tátu, který je již na místě. Po krátké chvíli máme jeho věci naloženy a zanedlouho již oba sedíme se zavezenými pruty na našem lovišti, a i když jen na dva dny, konečně si oba společně vychutnáváme ty krásné chvíle u vody, které oba tolik milujeme. Zkrátka si to užíváme, já tátovi podrobně líčím, co jsem tu za ty uplynulé dny zažil, do toho nám občas přijde nějaký ten záběr od kapra, k večeři si grilujeme výborné krkovice, které jsou u vody již naší tradicí a prostě jsem s nimi musel vyčkat až na tátův příjezd. Pár záběrů dostáváme i se setměním a poté se již ukládáme do svých bivaků – táta přece jen ještě není úplně fit a po nemoci, která neměla zrovna hladký průběh, jeho tělo zkrátka stále potřebuje odpočinek. O to více si cením toho, že i za těchto okolností za mnou dorazil. Díky TÁTO!
Ráno když popíjíme kávu a debatujeme o rybách, se táta jen tak mezi řečí zmínil, že by si přál vidět ještě jednu „20ku“ a je jedno, kdo jí uloví. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, s úsměvem na rtech přemýšlím, že to asi byla skutečně výprava splněných přání. Již asi tušíte, co se stalo, že? Zhruba 20 minut po tom, co dořekl táta své přání, mi dvakrát pípl levý prut, přihnula se špička a já už po záseku tušil, že se tátovi nejspíš jeho přání vyplnilo. A skutečně tomu tak bylo. Po urputném souboji, kdy se ryba držela po celou dobu u dna, ji podebírám a vím, že JE TO TAM! Hattrick kaprů 20kg+ během jedné výpravy je na světě – tento váží 20,5 Kilogramů. Táta v roli fotografa mi pořizuje několik krásných snímků do alba a poté již společně kapra pouštíme a já od něj přijímám další gratulace. Už opravdu nevím, co říci a v mé hlavě kolují myšlenky, že tuto výpravu snad řídí nějaká vyšší existence, která není součástí našeho světa. Jedná se skutečně o výpravu snů a momenty, které se nejspíše už jen tak opakovat nebudou.
Během zbytku posledního dne na břeh zavítalo ještě několik místních šupináčů a dokonce i nějaký ten amur. Vychutnáváme si naprosto skvostný poslední západ slunce na tomto úžasném jezeře a užíváme si každou minutu. Ráno již bohužel přichází to, co každý kaprař nemá v lásce – konec výpravy, a s ním spojené balení věcí. Nic netrvá věčně a i naše výprava bohužel končí. Balení nám naštěstí netrvá dlouho a během pár hodin už máme vše v lodi a po jezeře se plavíme k našim vozidlům. Byla to úžasná výprava a my oba děkujeme jezeru i Svatému Petrovi za to, co jsme v uplynulém týdnu zažili!
Možná si říkáte, že jsem se vůbec nezmínil o taktice lovu a podobných věcech. O tom bych rád napsal pár řádků v následujícím odstavci. Během celé této výpravy jsem vsadil na heslo „v jednoduchosti je krása“. Co se týče krmení, vzal jsem si sebou pouze dva druhy boiliesu a to Red Queen a Pirát – oba dva mi fungovaly naprosto skvěle. K montáži jsem krmil pouhé dvě lopatky mixu těchto boiliesů spolu s tygřím ořechem. Návazce jsem používal úplně jednoduché z 25lb fluorocarbonu a háčku typu Wide Gape ve velikosti 4. V 90% případů jsem chytal na jednu nebo dvě 24mm kuličky ze dna a nevymýšlel jsem žádné složitosti. Někdy méně znamená více a to byl přesně tento případ. Čemu jsem však věnoval velkou pozornost, byl výběr lovných míst. Na tomto jezeře prostě a jednoduše není jedno, kam svou montáž položíte. Je potřeba najít místa, ze kterých se ryby krmí a pokud je naleznete, úspěch se jistě dostaví – jako to bylo i v mém případě. Na místě, ze kterého jsem lovil, se ve vodě vyskytuje obrovské množství vázek v podobě stromů a různých křoví, tudíž vše muselo být 100% a spíše předimenzované tak, abych mohl kapra úspěšně a bezpečně zdolat, což se mi také dařilo.
Už teď se těším na příští rok a další týdenní výpravu, kterou už máme společně s tátou naplánovanou! Takže zase za rok s tímto úžasným revírem na viděnou! (Nebo snad dříve? Kdo ví… J)
Mějte se u vody fajn a všem slušným rybářům přeji, aby někdy v životě zažili výpravu alespoň trochu podobnou, jako byla tato!
Za Carpstory Team
Radek Pavelka